Zaniklé obce

Na základě takzvaných Benešových dekretů byli Němci a Maďaři kolektivně zbavení svého majetku, občanství a práv. Každý Němec starší šesti let musel na rukávu nosit pásku nebo nášivku s černým „N“. Úřady nařídily zabavení majetku a technických přístrojů, zákaz vycházení, zatýkání, nucené práce a vydaly řadu zákazů jako např. zákaz používat veřejnou dopravu.

Násilí proti Němcům přestalo být trestné a bylo výslovně schvalováno. Na řadě míst došlo k masakrům a pochodům smrti, jako v červenci roku 1945 v Ústí nad Labem a v květnu roku 1945 v Brně.

Jednu dobu existovalo 500 internačních a pracovních táborů, v nichž bylo v letech 1945/46 v často příšerných podmínkách drženo na 200.000 sudetských Němců.

Kdo bydlel poblíž hranic, často si již předem během riskantních nočních akcí odnesl do bezpečí část svého majetku.

Na postupimské konferenci v létě 1945 spojenci USA, SSSR a Velká Británie definitivně souhlasili s odsunem, který Edvard Beneš naplánoval v exilu. V článku XIII Postupimského protokolu se píše „odsun německého obyvatelstva musí být prováděn spořádaně a lidsky“. V tom okamžiku už ale bylo více než půl milionu sudetských Němců násilím vyhnáno z jejich domova.

Takzvané „divoké“ odsuny začaly krátce po skončení války. Českoslovenští policisté nebo vojáci odvedli Němce z jejich domů a pak je většinou jen s nejnutnějšími věcmi vyhnali.

Navzdory protestům ze zahraničí „divoké“ vyhánění trvalo až do podzimu roku 1945.

V lednu roku 1946 byl v souladu s postupimským protokolem zahájen řádný“ odsun 2,2 milionu sudetských Němců. Němci určení k vykázání ze země obdrželi písemný rozkaz, byli posláni do sběrného tábora, kde bylo zaevidováno jejich jméno. Zprvu sis sebou mohli vzít 30 kg osobního majetku, později, v závislosti na správním obvodu, 50 až 70 kg.

Zvláštní postavení měli komunisti a sociální demokrati, kteří si coby antifašisti mohli s sebou vzít veškeré vybavení domácnosti.

Pobyt ve sběrném táboře mohl trvat od týdne po řadu měsíců. Lidé byli do obsazeného poválečného Německa deportování převážně vlakem v nákladních a dobytčích vagonech. Jeden transport obvykle sestával ze čtyřiceti vagonů po třiceti osobách.

Vyhnání postihlo především ženy, děti a starší lidi. Vojáci ve válečném zajetí byli propouštěni rovnou do německých okupačních zón. Sudetoněmečtí navrátilci z války museli ve svém domově počítat s projevy násilí, zatčením a nucenou prací.

Svůj domov musely opustit celkem tři miliony sudetských Němců. Dvě třetiny z nich se dostaly do americké okupační zóny a jedna třetina do ruské.

Během vyhánění přišlo o život odhadem několik desítek tisíc lidí.

Po oficiálním ukončení vyháněni na konci roku 1946 zůstalo v zemi zpočátku 230.000 Němců bez státní příslušnosti jako odborní pracovníci. Počet těch, kteří ve domově zůstali, klesl slučováním rodin do roku 1951 na 160.000. V roce 1953 obdrželi všichni Němci československé státní občanství.

Teprve v 60. letech umožnila dočasná liberální politika pozdní vysídlení 50.000 Němců, převážně do západního Německa.

Projekty na renovaci zaniklých obcí Výškovice

Vznikl tak náhradní návrh symbolické obnovy dvora a rozběhlo se náročné kolečko jednání a zabezpečení různých povolení a souhlasů. Vedle vlastnických vztahů jsme museli vzít do úvahy také fakt, že se nacházíme na území CHKO Slavkovský les. Náhradním řešením land artu se tak stal návrh instalace ve dvoře bývalého statku s popisným číslem 1, který se nachází přímo naproti kapli Panny Marie Dobré Rady. Přichází tak období tvrdé a soustavné práce, aby mohl být land art úspěšně realizován. Práce začaly odstraněním náletových vrb, olší a osik. Překvapilo nás, jak rychle si tento prostor vzala příroda zpátky. Jakmile jsou stromy vykáceny, vnímáme dvůr úplně jinak. Rozprostírá se před námi krásné hospodářství nad rybníkem a potůčkem, pod cestou do polí a s přímým výhledem na kapli. Abychom se ale na místo mohli vůbec dostat, dalším krokem je osazení propustku do příkopu mezi cestou a dvorem. Při závěrečném osazování stavby se Eva Wagnerová jako autor projektu rozhodne pro umístění celé realizace na ruinu bývalé hospodářské budovy přímo nad rybníčkem, dnes vypuštěným, tam, kde byl v poválečném filmu Ves v pohraničí umístěn holubník. Plocha bude sice o něco menší, ale vyžaduje menší zásah do terénu. Snahou autorů je totiž co nejvíce zachovat autenticitu místa.

Oliver Engelmayer, Stephanie Ritt, Edgar Kaare, Peter Boerboom, Carola Vogt, Gabriele Obermaier, Silke Witzsch Návrh komunikace s návštěvníky a obyvateli okolních vesnic.

Ivan Gogolák, Michal Dvořák, Lukáš Grasse, Česká republika Autoři uvažují s postupným návratem obce mezi osídlené území.