Chodsko je díky zachovalé kultuře a tradicím jednou z nejatraktivnějších oblastí v Česku. Mezi tyto tradice patří například:
Masopust, Velikonoce nebo slavnostní mše. S chodskou kulturou jsou spojená specifická místa (například zachovalá lidová
architektura v Mrákově nebo v Postřekově) a tradiční chodské výrobky (chodská keramika nebo chodské koláče).
Oblíbené je během svátků také zdobení vajec, jimž lidé na Chodsku říkají straky. „Kraslicím se jako symbolu života, plodnosti a růstu přisuzovala nadpřirozená moc. V křesťanském půstu byla vejce zakázána, a tak se na Velikonoce stala vítanou součástí jídelníčku, rozdávala se především koledníkům.“
Tradiční chodské koláče mají dvě podoby, které se od sebe odlišují způsobem zdobení. V Mrákově a okolních vesnicích se pečou tzv. dolské z dolního Chodska: na nich roztíráme tvarohovou nádivku po celé ploše a na ni pak tence pomocí zdobících pytlíků s jemnou trubičkou zdobíme ornamenty z povidlové a makové nádivky.
Muzeum v Postřekově se otevřelo zásluhou dvou zdejších švadlen. Marie Langová a Anna Burešová tu shromažďují kroje z chodských vsí a spatříte zde opravdové skvosty. Kromě čtyřiceti kompletních krojů jsou v muzeu také doplňky, nádobí, nábytek a další vybavení domácností.
Masopust je třídenní svátek, jakož i slavnostní období mezi Vánocemi a postní dobou. Zatímco jeho počátek, který nastává po svátku Tří králů, má pevné datum, tak jeho konec na Popeleční středu je závislý na datu Velikonoc a končí tak v rozmezí od poloviny února do počátku března.
Chodská keramika je tradiční keramikou, která vychází z chodských motivů. Keramika je malována ručně malířkami z Klenčí, Dílů, Postřekova a dalších vesnic na Chodsku. Dílna nabízí rozmanitý sortiment výrobků ve dvou provedeních: černý a bílý dekor, popřípadě jiné dekory dle přání zákazníka.
Mrákov patřil mezi 11 nejstarších chodských vesnic rozložených na jihozápadním pomezí Čech. Jejich obyvatelé vykonávali strážní službu k ochraně zemské hranice a obchodních stezek vedoucích do města Domažlice. Potvrzuje to listina krále Jana Lucemburského z r. 1325.